Tvůrčí proces jako živý program v nás
Fáze tvůrčího procesu abstrakt:
Domnívám se, že když chcete zobrazit schéma programové struktury, tak nemůžete vycházet ze seznamu patologických projevů, ale z běžné životní dynamiky. Spíše tedy z historií tvoření a ze zkušeností pedagogiky. Bez osobní zkušenosti to nejde! Ale je dobré si uvědomit i to, že jsou sny a touhy, které prostě neuskutečníme. Někdy proto, že to nejde, nebo nám to okolnosti nedovolí, ale asi nejjednodušší je si představit, že skoro každý tříletý chlapeček, který chce být popelářem, z toho vyroste.
Vycházím z praxe – jak to chodí u designerů, architektů, vynálezců a nejenom! Také u malých dětí, když se učí objevovat svět! I zvířata se musí učit!! Už dlouho se ví, že to má stejné schéma, že jde o proces, kde se střídají oddělitelné kvalitativně odlišné fáze. Jde o čtyři nebo pět fází, v každém případě delší časové prožitkové úseky jsou čtyři a výrazně se liší naladěním:
1/ Motivace: snění, inspirace, vyvolání potřeby. Je to taková přípravná fáze. Přichází spontánně nebo zvenčí. Různé představy, sbírání informací, nevykrystalizované předpoklady čehosi. Je mnoho možností, ale kam se vydat? První část procesu je tedy vytvoření záměru. Kdo umí snít, ví, že bez uvolnění to nejde. Motivaci dominuje STATICKÉ UVOLNĚNÍ.
2/ Inkubace. Nestačí jen pomyslet a už je hotovo. Nevíte jak do toho, jak to udělat co nejlépe, která z nabízejících se možností, je ta nejlepší? Druhá fáze je krizí. Vzrůstá napětí, věc není rozhodnutá. Stále to není ono. Představy potřebují uzrát, šikovnost se musí natrénovat, najít správný grif. Je to tajemná část procesu, většinou velice skrytá. Provází ji STATICKÉ NAPĚTÍ nesené touhou.
3/ Nápad – lze ho brát jako samostatnou fázi, ale je spíše bránou, která otevře cestu aktivitě, zahájí realizaci. Pokud je celek rozdělitelný na více vrstev, lze je řešit postupně, v několika krocích. Realizace – boj a úsilí, práce na uskutečnění záměru, je třetí fází procesu. Tady se projevuje velká aktivita a DYNAMICKÉ NAPĚTÍ.
4/ Uskutečněním záměru vstupujeme do čtvrté fáze. Nastala proměna, máme hotovo. Ještě je třeba věc posoudit, vyhodnotit výsledek. U zavázané tkaničky to máme jednoduché, ta buď vydrží, nebo se rozváže, zašmodrchá, prostě, je to na ní snadno vidět. Poučit se z výsledku složitějších tvoření je mnohem obtížnější, ale vyplatí se to. Pokud šlo o část většího celku, tak vám to pomůže určit další směřování. Nejlepší je znovu se vrátit až k imaginacím a, porovnat výsledek s původní představou. Radost, že je hotovo doprovází DYNAMICKÉ UVOLNĚNÍ, ale jsou tu i pochybnosti o výsledku, proto je třeba hodnotit.
Každá z fází tvůrčího procesu je zároveň prožitkovou oblastí, která se řídí svou vlastní logikou. To, že jsme se v ní ocitli, nás specifickým způsobem naladí.
Naladění na patřičnou notu nám pomáhá citově zarezonovat, vžít se, propojit se v tvůrčí spolupráci. Empaticky prožívat příběhy, a umění vůbec.
Představuji si tvůrčí proces jako relativně jednoduchou programovou strukturu. (Ještě jednodušší je automatická pračka, na ní si to každý dokáže představit. Proces praní se skládá z různých fází, které programátor postupně zapíná, mění teplotu, mění rytmus.)
Své objevování této programové struktury jsem začala uspořádáním do tvaru stolní hry, také tu najdete k vytištění na mých stránkách i v knize. Základem je spirála a cíl je v jejím středu. Hraje se se stejnými figurkami a kostkou jako "Člověče nezlob se".
Toto uspořádání si samo řeklo o přidání dalších odlišných polí:
V plánu hry jsou také tři pasti. První past "útěk do snu". Tam, kde se lidé utíkají k neuskutečnitelným snům, hrají roli hluboké vnitřní vlivy. Právě tady si lze představit, že tvůrčí proces rezonuje s hlubokou vrstvou perinatálních matric (viz Stanislav Grof), které mu v mnoha ohledech odpovídají a jsou jeho zárodečnou formou.
Figurka ve hře, pokud skončí v pasti, což se může stát každému ze zcela běžných důvodů, jde znovu na start, začíná řešit něco jiného. V životě to ale může být i jinak. Nejen proto, že některé sny vůbec nejsou uskutečnitelné! Jde i o hluboce zazděná traumata způsobující, že nedokážeme uspět v tom, co ostatní zvládají.
Když úspěšně projdeme první fází, dostaneme se do druhé. Postupně narůstá napětí a my nevíme, jak na to. A zatím se někde hluboko v nás formují možnosti, hledá se východisko. Narůstá-li zájem uskutečnit, narůstá i napětí, zůstává statické, stejně jako muzika ilustrující takovéto stavy. Kompozice soustředěná do svého středu, plná napětí, skoro bez pohybu. Jako tlak před bouřkou.
Nápad startuje boj a úsilí, zkusíme to a možná mnohokrát s mnoha různými nápady. Nápad je jako otevřený kanál, kam se tato energie vpustí, kde odvede svou práci. Může jít o nový tvar, novou technologii, tisíce nejrůznějších nových počinů. Patří sem i najít si své místo mezi lidmi, tak jak jsme si ho vysnili, navázat a vytvořit správné partnerské vztahy a mnoho dalšího. Člověk jako by současně řešil spoustu různých vrstev, vzdělání, zaměstnání, rodinné vztahy. V něčem uspěje bez potíží a něco se třeba nikdy nepodaří. Proto má každý ve hře čtyři figurky, čtyři oblasti rozvoje. Třetí fáze je realizací nápadu, bitvou za jeho uskutečnění. Je plná konfliktů. Hudba vyjadřující tuto náladu bude dynamická, plná napětí a zvratů, kompozice obrazů také, prudké kontrasty velký pohyb a napětí.
Někdy se stane, že nápad nepřijde, není řešení. Nebo není odvaha. Figurka skončí v druhé z pastí.
Také tam, kde sice nápad přišel, někdy spousta nápadů, ale problém nemá průchodné řešení, se dostáváme do druhé z pastí. Bojovali, ale neuspěli, šance na vítězství zmizela v nenávratnu. Válka, beznaděj, peklo. Zdá se, že někteří lidé jsou stále jakoby uvízlí v této pasti. Buď bojují a projevují veliké úsilí, nebo upadnou do deprese. Jako by neznali jinou polohu a neuměli se uvolnit. Jiný zase odmítá jakýkoliv boj, protože vše je marné a nic nemá smysl. Cítí se jako nahý v trní a dělá „mrtvého brouka“. „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“ říkají takoví lidé.
Hudba umí vyjádřit všechno, i to velké vítězství, když už se povedlo a konečně se dílo završilo. Velké dynamické uvolnění, jako gejzír, jako extázi. Radost ze slunce po bouři, tak nějak to je. A také úžas z nového pohledu na svět, nových objevů, to uvědomění si, co všechno znamená nový objev, nová možnost.
Třetí past je touhou po věčném setrvání v oslavách, v radostech. Nic už nehledat, nic nezkoušet, jen si užívat. "Zlatá klec". Tak trochu je to touha téhle doby naočkovávána reklamami o bezstarostném životě, kde za vás vše vyřeší půjčka, pojišťovna nebo nové auto nebo mobilní telefon…. Je to nabídka jako v Bruegelovi Zemi peciválů. Taková zvláštní konečná. Jenže život jde dál a nic nedělat znamená přestat se vyvíjet – tedy zastavit proces proměny.
Právě existence pastí, jejich působení a vlastní zážitek, zbavení se hluboce zazděného traumatu mne postupně dovedly k dalším trochu složitějším schématům a k dalším propojení nejen s psychologií, ale především s různými druhy umění. To mne dovedlo k napsání knihy:
Tvůrčí proces jako živý program v nás
V knize Tvůrčí proces jako živý program v nás najdete grafická znázornění komplexu vztahů během tvoření a jak to souvisí se zákonitostmi vizuální komunikace. Je tam popsáno i to, jak jsem k tomu došla. Proč se do toho pletu jako výtvarnice a designérka? Tvoření je můj nástroj, dlouho ho využívám a zkoumám. Nejen teoreticky, ale hlavně prakticky, celou svou smyslovou, citovou a duševní výbavou, nejen rozumem. A pak, právě architekti a designéři mají vycvičenou schopnost uspořádávat veliké množství funkcí do jednoho celku. Tuto schopnost lze obrátit a na základě indicií – jako je např. vizuální komunikace, reverzním způsobem dospět k tomu, jak funguje tvůrčí proces jako živý program v nás. Je to taková detektivní práce – složit celek z detailů a z pohledů z různých stran. Použít vědomosti a funkční souvislosti k dešifrování.
Jako bonus ještě designerský poučný příklad. Výrobek realizovaný novou technologií, z nového materiálu a nově pojatý může snadno dosáhnout dříve absurdních cílů!
Kdysi, je to hodně dávno, jsem v televizi v jednom soutěžním pořadu viděla předvádět různé nesmyslné patenty z přelomu 19. století. Také tam ukazovali dva patentované nočníky:
Cestovní – s uchem uvnitř. Nočník je skladný, ucho nepřekáží!
Pod postel – s mnoha uchy okolo. Ať uživatel sáhne kamkoliv, vždy nahmátne nějaké to ucho!
Po mnoha letech, když se mi narodilo první dítě, přivezli dědeček s babičkou, tuším, že z Drážďan, takový prima nočník, který oba tyto požadavky dokonale splňoval. Viz vyobrazení. Jak snadné!
Jiná technologie, jiný způsob uvažování nebo jiný pohled na věc, jiné seřazení skutečností, dovede něco úplně nového, něco nepředvídatelného.
Život tvoří více sobě podobných vrstev, které spolu rezonují. Také tvoření se odehrává v mnoha vrstvách. Malinké záměry vedou k malým proměnám, jsou i obrovské úkoly, které připravuje a na kterých pracuje mnoho lidí. Tvoří kolektivně, je tu skupinová motivace, skupinové naladění. Na dalších dvou obrázcích jsem se snažila tu kolektivní práci a s ní prolínání v malém a ve velkém schematicky znázornit. Modrá je imaginací, temně fialová, až černá je inkubace, červená realizace a žlutá je čtvrtou fází procesu – zhodnocením. Na prvním obrázku je pozitivně se vyvíjející tvořivá historie, asi jako stavba velkého mostu. Druhý obrázek naznačuje katastrofický válečný stav, kdy musí zabrat mnoho subjektů, aly odvrátilo pád do katastrofy.
Není úplně fér považovat za tvůrce jen ty, kdo pracují především na svém písečku. Ale, bez nich by to nešlo, protože otevírají nové cesty. Ryze autorské tvoření je velmi zvláštní, obzvláště, když přichází z hlubin. V knize popisuji mnohé sny, které mne dovedly k obrazům i k schématům tvoření.
Tvůrčí proces lze velice dobře pozorovat v dějinách umění, velmi zřejmý je rozvoj stavebních postupů od pravěku. Vývoj jedince se svým způsobem podobá vývoji společnosti. Lze dohledat i mnohé důvody ke stagnaci, k tomu, že se vývoj zastaví, nebo zpomalí. Lze si i představit, že když něco řešíte, tak si vzpomenete na své předchozí zkušenosti s tvorbou podobných věcí. Takže nálady se prolínají a střídají a postoj k životu mění v závislosti nejen na vaší úspěšnosti. Vyvíjí se celá společnost. Různé společnosti se vyvíjejí různými směry a různě rychle. Některé směry vývoje si sami zavírají cestu, občas se utvořená struktura zřítí. Kdy a čím se vývoj stává stabilním? Vynořilo se velké množství dalších otázek. Na některé z nich se snažím najít odpověď ve své knize.
Asi bych ještě měla dodat, že do našeho programového vybavení patří také systém archetypů, které se postupně od dětství přidávají do našeho příběhu.
Mým novým počinem je krátká publukace: "Tvůrčí proces a Kosmický humor", tu si lze také stáhnoutna další stránce.
